234. pěší prapor · klub vojenské historie, airsoftový tým, o.s. 
 LOGIN:      | 
  
ÚVOD
O PRAPORU
JEDNOTKA
GALERIE
ČLÁNKY
GUESTBOOK
ODKAZY
KONTAKT INFO


Aktualizace: 26.3.2013
Návštěv: 
Online je 


26.03.2013 »
Po opravdou dlouhé době proběhla první fáze aktualizace obsahu webu, jmenovitě pak úvodní stránky, sekcí Jednotka, O praporu a Nábor.

21.07.2011 »
Po dlouhé době nějaké nové fotogalerie!

27.03.2010 »
Lidé viďte! ...nové videogalerie!

03.03.2010 »
Lidé čtěte! ...nové články!

05.02.2010 »
Přidány nové fotogalerie.

24.01.2010 »
Do fotogalerie Ostatní přidány nové fotky.


Články






Pod tíhou kříže, 3.díl

box_grey INFORMACE O ČLÁNKU
ID článku: 70
Datum: 2008-12-04 14:19:45
Napsal: rotný SPIT
Komentář: Třetí díl příběhu







Veškerý pocit bezpečí, veškerá jistota, že tu jsou sami, to všechno se teď během pár vteřin zhroutilo jako domeček z karet. Callerymu by snad bylo milejší, kdyby teď viděl jednotku nepřítele a slyšel je. Ale tenhle jediný otisk, ten mlčící tvar výhružně se rýsující v lesní půdě, to bylo horší než deset nepřátel. A to, co si Callery uvědomil hned vzápětí, bylo tak podivné, že mu z toho po páteři přejela ledová vlna; jako by se tisíc ledových krystalků zabodlo do jeho těla a snažilo se provrtat skrz páteř dále do těla. Ta stopa totiž odnikud nepřišla a nikam nepokračovala. Kolem dokola byla země neposkvrněná jakýmkoliv předmětem, který by v ní zanechal stopu. Jako by někdo z nebe spustil na laně botu, otiskl ji zde a opět vytáhl nahoru. Jako by sem někdo doskákal po větvích, jednou nohou došlápl na zem, aby tak zanechal případné pozorovatele v úžas, a pokračoval ve své pouti v korunách stromů. Ať už byla pravda jakákoliv, na klidu mu přidat nemohla. Někdo tady byl! A ten někdo se zřejmě asi vrátí.

Třesoucí se rukou zvedl Callery křemen z mechového polštáře. Zůstala po něm malá prohlubeň, která se teď jen neochotně vracela do původního tvaru. Vložil kámen na začátek otvoru a ten se pomalu začal kutálet k jeho mužům. Poklop se otevřel a k uším Calleryho zdola dolehl smích. Objevila se hlava usmívajícího se desátníka Toma Hollidaye, kterému však při pohledu na tvář jeho velitele okamžitě spadly koutky dolů.
"Co...co se děje, kapitáne?"
V hlase mladého Hollidaye byla poznat stísněnost, takhle kapitána ještě nikdy neviděl. Ten muž vždy plný síly s ohnivýma očima tu teď stál neklidný se strachem ve tváři. Na otázku neodpověděl a rychle se vmáčknul do otvoru.

Dole ještě stále panovala veselá nálada, která však jako mávnutím kouzelného proutku zmizela, jakmile všichni obrátili zrak na Calleryho. Ten se posadil na lůžko, oči upřené do kouta. V úkrytu bylo po dlouhé dvě minuty naprosté ticho, všichni čekali, až kapitán promluví a vysvětlí jim důvod svého bledého obličeje. Když Callery po chvíli prolomil mlčenlivost, zněl jeho hlas tak nějak vzdáleně a cize.
"Pánové, ač se to zdráhám vyslovit, měli jsme tu návštěvu. Našel jsem tady u východu stopu typické Marschschuhe, velikost tak osm až devět. Jediná stopa široko daleko. Buď se tady zatoulal nějaký Čech v německých botách, čemuž moc nevěřím, i když bych chtěl, nebo překročil hranice jeden z těch, kterým Němci říkají Aufklärer, a monitoruje případnou obranu, nebo, nedej bože, obhlíží terén pro vpád do Československa. Ať tak či onak, dostali jsme se do svízelné situace. Nevíme, zda jsme již prozrazeni, nevíme, proti komu stojíme, nevíme, zda se tu ještě objeví. Musíme si ujasnit, co bude dále."
První promluvil desátník Trevor Fort, nejmladší ze všech mužů, ale jeden z nejbystřejších a nejlepších, které kdy Callery potkal. Věděl, že má skvělý postřeh a úsudek, a také to již mnohokrát při řešení složitých problémů dokázal.
"Koukněte...zřejmě toho asi moc nevyřešíme. Můžeme se neukazovat přes den a dávat si ještě větší pozor, ale úplnou jistotu nikdy mít nebudeme. Leda, že bychom ho dopadli, pokud se tu tedy ještě ukáže. Navrhuji, abychom normálně posnídali a pokračovali jako každý den. Jen tedy teď budeme ještě opatrnější, no."
Odpovědí mu bylo souhlasné kývání ostatních pěti hlav. Co jim také zbývá, že?

Shlukli se tedy u kamínek, nabrali si svou porci kouřící kukuřičné kaše a mlčky se dali do jídla. Obavy, které se snažili těch několik měsíců pomalu vytěsňovat ze svých duší, se teď přihlásily o slovo s mnohem větší razancí, než na jakou byli připraveni. I když byli připraveni na to, že jednou ke střetu s nepřítelem musí dojít, takto si to setkání rozhodně nepředstavovali. Fakt, že tady někdo byl, když oni spali, někdo, kdo od nich byl v podstatě jen malinký kousíček, jim také na klidu nepřidal. Snažili se tedy nějak zabavit, aby na tu nepříjemnou ranní zprávu nemuseli myslet. Ducce a del Bosque šli sepsat zásoby potravin, které jim ještě zbyly v jejich provizorní spíži, O'Loney šel pro chvojí, které používali jako výstelku postelí, Holliday a Fort vzali špinavé nádobí a šli jej opláchnout k blízké studánce. Callery ještě chvíli seděl na lůžku, pak se zvedl, pomalu vylezl z jejich úkrytu a šel se porozhlédnout kolem. Snažil se najít sebemenší náznak, který by nějak doplnil jejich chabé poznatky o tom, kdo je vlastně navštívil, ale nic nenašel. Celý mrzutý tedy došel až na kraj houštiny a dlouho se rozhlížel po okolí. Když už přehlédl vše, co se dalo, sehnul se ještě pro pár suchých větví, které se jim budou hodit do kamínek a pomalým pohybem se obrátil k odchodu. Neměl z dnešní události dobrý pocit, a proto ani neobdivoval pilnou práci lesních mravenců.
Na protější stráni sklopil zamaskovaný muž dalekohled a spokojeně odešel.