234. pěší prapor · klub vojenské historie, airsoftový tým, o.s. 
 LOGIN:      | 
  
ÚVOD
O PRAPORU
JEDNOTKA
GALERIE
ČLÁNKY
GUESTBOOK
ODKAZY
KONTAKT INFO


Aktualizace: 26.3.2013
Návštěv: 
Online je 


26.03.2013 »
Po opravdou dlouhé době proběhla první fáze aktualizace obsahu webu, jmenovitě pak úvodní stránky, sekcí Jednotka, O praporu a Nábor.

21.07.2011 »
Po dlouhé době nějaké nové fotogalerie!

27.03.2010 »
Lidé viďte! ...nové videogalerie!

03.03.2010 »
Lidé čtěte! ...nové články!

05.02.2010 »
Přidány nové fotogalerie.

24.01.2010 »
Do fotogalerie Ostatní přidány nové fotky.


Články






Pod tíhou kříže, 5.díl

box_grey INFORMACE O ČLÁNKU
ID článku: 72
Datum: 2008-12-17 20:43:09
Napsal: rotný SPIT
Komentář: Dnes přichází páté pokračování příběhu...







Překročením hranice jako by se dostali do zakázaného světa. Těch pár metrů se vzhledově nijak nelišilo, avšak vědomí, že nyní jsou na území, kde se pohybuje nepřítel, jim vehnalo adrenalin do žil a dech se jim automaticky zrychlil. Pomalu došli k místu, kde evidentně nedávno stálo těžké německé vozidlo. Okolo něj bylo v mokré hlíně otisklých mnoho párů chodidel, které již sice stačila vlhkost mírně zahladit, avšak stále byly dobře patrné. Pohled na ně nebyl právě tím, co by nějak uklidnilo pět tlukoucích srdcí. Podle toho, kterým směrem se stopy stáčely, bylo jasné, že němečtí vojáci jsou zde s pevně stanoveným úkolem. Callery jen vyslovil to, co si mysleli všichni.
„Evidentně máme vážný problém!“
Bylo teď už nad slunce jasnější, že pro ně skončilo období relativního klidu a začíná doba, kdy se budou muset soustředit na každý krůček, na každý okamžik. Aniž by to tušili, tímto momentem pro ně začal boj o život. A tak se na Calleryho pokyn vydali směrem, ze kterého zde dorazil německý transportér, s nadějí, že se dozví něco, co by jim do dalších dní přineslo jakoukoliv strategickou výhodu.

Pár kilometrů odsud se právě pomalu probudil Tom Holliday. Zpočátku vůbec nevěděl, co se děje. Místo vzadu na hlavě, které ho palčivě bolelo, si nemohl kvůli spoutání ani mnout, tak se snažil rovzpomenout si, co se vlastně stalo. Vzpomínky mu jako střípky začaly postupně probleskovat myslí a on si uvědomoval svůj pobyt venku, vyrušení, a pak už jen černočernou tmu. Také se mu okolní temno začalo měnit na lehké šero a on s údivem zjistil, že leží na zemi v jejich úkrytu. Tu se z rohu ozval tichý hlas mluvící anglicky, avšak s patrným německým přízvukem.
„Gratuluji, pane Hollidayi!“ Přišel jste k sobě dříve, než jsem čekal.“
Se škubnutím se mladý desátník obrátil do míst, odkud se linula slova. Uviděl vysokou, hřmotnou postavu sedící v rohu se založenými rucemi.
„Ano ano, tady jsem. Snad jsem vám moc neublížil. Každopádně teď budeme mít spoustu času si popovídat.“
„Kdo jste a co sakra chcete?!“
„To není tak důležité, kdo já jsem. Důležitější jste vy a to, co mi můžete prozradit. Ve vašem zájmu sám od sebe a bez donucování.“
Jejich oči se na okamžik setkaly a mladému desátníkovi se zdálo, že kouká do očí nelítostného zvířete.
„Snad si nemyslíte, že vám tady na požádání řeknu vše, co budete chtít?! To bych musel být padlý na hlavu!“
Neznámý hromotluk se tiše pousmál, vstal a došel k Hollidayovi. Ten tak konečně viděl, s kým má tu čest. Vysoká postava byla oděna do maskovacího kompletu barvy žraločí kůže, vlasy a vousy vypadaly jako oheň a oči, to byly dva šedé kusy kamene. Muž jej chytnul a jedním rychlým pohybem ho posadil na lůžko.
„Ne, pane Hollidayi, to si skutečně nemyslím. Avšak měl jsem za to, že raději bez problému splníte to, co je nevyhnutelné. Můžeme vás ušetřit nepříjemných věcí, co říkáte?“
„Trhněte si!“
Neznámý ho s povzdechem obešel tak, že nyní stál za jeho zády.
„Škoda. Budeme tedy muset přejít k druhé variantě.“
S těmi slovy mu do krku vpíchl injekci s podivně vyhlížející, nazelenalou tekutinou, došel zpět do rohu a posadil se. Věděl, že teď má tak zhruba hodinu, než začne látka působit.

Pět mužů mezitím přišlo do míst, kde se terén mírně svažoval dolů. Měli výhled do všech stran, zadívali se tedy do dáli, ve směru, odkud sem mířila stopa vozidla. Několik kilometrů před nimi byla vidět temná skvrna. Callery si vzal dalekohled a zaostřil tím směrem. Uviděl nízký, přízemní srub sestavený ze smrkových kmenů, dovedně umístěný v malém dolíku. Vedla od něj kamenitá cesta, která se ztrácela v hustém lese, a nebylo tedy vidět, kam pokračuje. Napravo od srubu, nějakých 10 metrů, stála malá budka, jejíž účel si mohl jen domyslet. Jinak nic podezřelého.
„Pánové, je to malý, dřevěný domek, u něj je bouda a vede od tama cesta. Jelikož transportér jel zřejmě okolo, vydáme se rovnou k objektu a dále se uvidí.“

Schoval dalekohled, vykročil směrem ze svahu a ostatní ho následovali. Netušili, že ve stejném okamžiku sklonil dalekohled i německý průzkumník, který byl asi 400 metrů za jejich zády. Měl sice rozkaz okamžitě likvidovat jakékoliv nepřátele, na které narazí, ale na skupinku pěti mužů si v tomto terénu netroufal. Vydal se tedy za nimi.

Tom Holliday si v úkrytu právě začal přát, aby se tady nikdy nedostal.