234. pěší prapor · klub vojenské historie, airsoftový tým, o.s. 
 LOGIN:      | 
  
ÚVOD
O PRAPORU
JEDNOTKA
GALERIE
ČLÁNKY
GUESTBOOK
ODKAZY
KONTAKT INFO


Aktualizace: 26.3.2013
Návštěv: 
Online je 


26.03.2013 »
Po opravdou dlouhé době proběhla první fáze aktualizace obsahu webu, jmenovitě pak úvodní stránky, sekcí Jednotka, O praporu a Nábor.

21.07.2011 »
Po dlouhé době nějaké nové fotogalerie!

27.03.2010 »
Lidé viďte! ...nové videogalerie!

03.03.2010 »
Lidé čtěte! ...nové články!

05.02.2010 »
Přidány nové fotogalerie.

24.01.2010 »
Do fotogalerie Ostatní přidány nové fotky.


Články






Mé vzpomínky na „hajtru

box_grey INFORMACE O ČLÁNKU
ID článku: 80
Datum: 2010-04-02 14:43:10
Napsal: vojín LUKÁŠ
Komentář: Mé vzpomínky na vojnu a skvělou V3S...







V letech 1997 – 98 jsem sloužil u 2. praporu VÚ6292 v Opavě u „logistů“ – Dukelská kasárna. Jako desátník jsem byl zařazen na funkci staršího řidiče instruktora vozu PV3S. Vzhledem k tomu, že jsem u 234. praporu poměrně nový a snad jako jediný v jednotce měl tu čest přímo pracovat s tímto vozem, napadlo mně napsat nějakou řádku o tomto Vojenském 3tunovém Speciálu.

Než jsem si ji začal na vojně užívat, musel jsem nejprve složit zkoušky řidičského oprávnění skupiny C – na vojně zadarmo, snad jen za 30,- Kč kolek. V autoparku mě postavili před můj vlastní stroj – tedy – tři stroje. Každému něco chybělo a bylo potřeba je zprovoznit. Pojízdné byly všechny tři ale potřebovaly seřídit, vyčistit, vyfoukat atd. Bavilo mě to hned od začátku, ten stroj jsem si hned oblíbil.

Toto auto proslavené téměř v celé Evropě samozřejmě získalo různé přezdívky, jako např. „hajtra, vejtra, vejtřaska, syčák“ atd. Snad každý s ní byl spokojený a nadšený, hlavně díky jejím úžasným jízdním vlastnostem v terénu. Byla nasazena v Zálivu, kde se osvědčila opravdu jako spolehlivá, prašné prostředí ji nevadí, má mokrý vzduchový filtr – olejový, kde nejsou žádné vyměnitelné vložky, motor se nepřehřívá… tedy jak kdy :)

V naší armádě sloužily 50 let a za tu dobu sklidily spoustu pochvalných slov a hodnocení. A právem. Když vznikal tento vůz, požadavky byly jednoznačné – lehký nákladní automobil do těžkého terénu.

Trochu technických dat:
motor T-912, řadový vznětový šestiválec o objemu 7,9 litru s přímým vstřikem a výkonem 69,9kW (necelých 100 koní) a se 4-stupňovou převodovkou. V terénu výborný, na rovině o dost horší, dalo se s ní jet tak rychlostí cca 60 – 65 km/h (při takové jízdě na delší vzdálenost se docela hodily klapky na uši). Díky šnekovému řízení jsem se musel někdy pořádně zapřít nohama, abych mohl točit volantem, poloměr otáčení 21 m mě nejednou donutil v křižovatce couvnout a znovu najet (holt tento vůz byl sestrojen do terénu, kde křižovatky nejsou :) ). V zimě „topila“, v létě „topila“. Všechna kola byla opatřena kolovými redukcemi, ty zajišťovaly zvýšení hnací síly a hlavně zvýšení světlosti podvozku – brodivost v klidné vodě dosahovala až 80 cm, dalo se s ní projet i hluboké vyjeté koleje. Náhon na přední nápravu, terénní redukce na převodovce a tuhé výkyvné zadní nápravy jen zvyšovaly kvalitu jízdy automobilu v terénu. V případě zapadnutí byl podvozek vybaven motorem poháněným navijákem, který se dal protáhnout dopředu, dozadu i do boku. Jezdil jsem s valníkem, ten uvezl 22 sedících vojáků, nebo až 5 tun nákladu. (Zajímavost - Speciální pancéřová protiletadlová verze M 53/59 – s dvojkanonem (ještěrka), vzhledově připomínala německé „hakly“ z 2WW.)

U vejtřasky platilo pravidlo, čím jednodušší, tím méně poruchová.

Mé osobní poznatky a zkušenosti:
Nekrásnější časy na vojně byly „dny přežití“ ve vojenské výcvikové oblasti Libavá. Tento výcvik jsem absolvoval 2x – poprvé jako „myšák“ při ukončení přijímače a potom jako „mazák“ – řidič s proviantem. Při cestě tam byla jízda klidná, trochu pršelo a „zase“ nefungovaly vzduchem poháněné stěrače, takže mi musel spolujezdec pomáhat ruční páčkou na stěračích v kabině. Z kopce jsem rychlost vytáhl na 72 km/h, ale raději jsem pak zpomalil, neboť v jednom případě při jiném výcviku se při větší rychlosti rozletěl kardan. Po klesání jsme najížděli do levotočivé stoupající zatáčky a tady se stala příhoda jednomu spolubojovníkovi, který jel za mnou v koloně. Volantem otočil „nadoraz“, hnal hajtru vpřed a jak projížděl zatáčkou a nezpomalil, tak se mu nepodařilo kola vyrovnat, proletěl svodidla, přeletěl 1,5m hluboký sráz přičemž „očesal“ pár stromů. Samozřejmě kolona musela zastavit a hajtru už tahala ven Tatra. Pomačkaný přední nárazník, vyhnuté zpětné zrcátko, sem tam tříska a větev – jelo se dál. Na cvičišti se vyložil proviant a čekalo se na další rozkazy. Velitel povolil jízdy po autodromu a to byl nejkrásnější zážitek. A já jsem stroj nešetřil, každý náklon, stoupání, brázdu jsem projížděl s maximálním nasazením, což neušlo pozornosti spolumazáků a jel jsem celou trasu celkem třikrát jako řidič – ostatní se střídali v kabině jako spolujezdci. Jediná závada byla ta, že praskly gumové manžety na kloubech přední nápravy – známá bolístka v3esek.

Závěrem bych chtěl jen dodat, že pokud budete mít někdo možnost se v ní projet, neváhejte, budete na tu jízdu dlouho vzpomínat…